Silvestr v Istanbulu

Ubytováni jsme v tříhvězdičkovém hotelu Kuran, který leží asi 200 metrů od mešity Laleli na hlavní třídě Ordu džadesi.

Bohužel už první srovnání s hotelem Barin, kde jsme spali před třemi roky, a který leží od Laleli cca 300 m severně směrem k mešitě Süleymaniye, nevychází moc dobře. V hotelu je děsná kosa a přistýlka na našem pokoji v podobě rozloženého křesla moc důvěry nebudí. Uvidíme, jak se na ní bude Petrovi spát.

Naštěstí venku je krásné počasí, modrá obloha, slunce dokonce hřeje a po sněhu, který zde napadl asi před týdnem, ani památky.
Na hotelu nás ze zájezdu bydlí asi 80. Zbylých 20 nebo 30 je v okolních hotelech, které mají o hvězdičku víc.
Po pár minutách je v jídelně v suterénu uvítací pohovor s delegátem. Dovídáme se informace o fakultativních výletech na jednotlivé dny. Větší část naší sedmičlenné výpravy je v Istanbulu poprvé, proto pozorně poslouchá a nakonec si Martin s Lenkou a Petr vybírají celodenní výlet na vrch Džamliči nad Istanbulem a k ústí Bosporu do Černého moře za 35 dolarů a všichni společně pak kupujeme silvestrovský výlet na Princovy ostrovy za 25 USD. Silvestrovskou šou s lidovými tanci a "neomezeným" jídlem a pitím za 65 babek ovšem s díky odmítáme, protože naše zásoby šampusu budou určitě stačit na příjemnou oslavu v soukromí.
Zjistili jsme taky, že problém s teplotou na pokoji je v tom, že jsme nedostali dálkový ovladač ke klimatizaci.

K tomu se hodí připomenout naše první zkušenost s klimatizací v Singapuru z před 6 let, kdy jsme si v hrozném vedru přes noc místo chlazení pustili topení. No, teď jsme přece jen starší a zkušenější, a když konečně dostáváme ovladače, je v pokoji po pár minutách příjemně teplo. To už je ovšem nejvyšší čas vyrazit do ulic na první obhlídku.
V Istanbulu jsme s Pavlem a Liborem skoro jako doma, takže naše kroky vedou bezpečně k univeritě a pak do Kapali Čaršiši (Velkého bazaru). Procházíme spletitými uličkami až do samotného starého centra, Bedistanu.
Venku se mezitím setmělo, a proto už za tmy přicházíme k Modré mešitě a k Ajasofii, kde dnešní večerní rocházka končí.

Ráno dalšího dne nás čeká první hotelová snídaně. Dva druhy sýrů, salám, vajíčka, olivy, džus, silný čaj, káva a polévka. No nic extra to není, ale nejsem zvyklý na příliš vydatné snídaně, takže mi to nevadí.
Zatímco Lenka, Martin a Petr vzápětí odíždějí na celodenní výlet, já s Daliborem, Pájou a Radkou vyrážíme do víru velkoměsta o něco později.

Naše kroky nás nejprve vedou k asi nejkrásnější istanbulské mešitě Süleymaniye a odtud pak přes Misir čaršiši (Egyptský bazar) do přístaviště Eminönü.

Původně jsme chtěli jet do Bešiktaše a prohlédnout si palác Dolmabahče, ale jak později zjišťujeme, do paláce se dá jít jen s organizovanou výpravou, která má navíc vstupenky zajištěny dlouho dopředu. Nakonec tedy za 850 tisíc lir sedáme na trajekt a plujeme do Asie, do čtvrti Üsküdar. Pod dálničním Bosporským mostem je palác Beylerbeyi, který prý taky stojí za vidění.

Vše dopadne jinak, když si za 750 tisíc kupujeme jízdenku na městskou.
Rozhodujeme se, že bude lepší jet na konečnou a prohlédnout si tak tu část města, kterou turisti jinak nenavštěvují.

Překvapuje nás, v jak strmých svazích je na asijské straně rozloženo osídlení a také to, že je zde spousta nových, moderních bytových domů, které jsou ovšem zatím prázdné.
Z konečné uprostřed sídliště vysoko nad městem, téměř na úrovni vysílače Džamliči, se zdarma, protože není kde koupit jízdenky, vracíme zpět do Üsküdaru. Dáváme si svačinu ve formě kuřecího kebabu a vracíme se zpět do Evropy.

Na návrat do hotelu je ještě brzy proto přes Galatský most jako vždy obsypaný rybáři přecházíme Zlatý roh do čtvrti Kadiköy a druhým nejstarším evropským metrem-lanovkou (jízdenka 500 tisíc) stoupáme na rušnou třídu Istiklal.
Třída Istiklal vede na náměstí Taksím, které je centrem moderní části Istanbulu, a každé víkendové odpoledne taky korzem pro stovky obyvatel města.
Po Istiklalu jezdí historická tramvaj. Lístky (750 tisíc) kupujeme ve stanici metra, ale protože nám vůz zrovna odjel, jdeme na Taksím pěšky. Bohužel je dnes neděle a v ulicích jsou neskutečné dávy lidí, kterými se jen stěží dá prodírat.
Obchody a bazar na Istilkalu se od krámků ve Velkém nebo Egyptském bazaru ve staré části města liší zejména tím, že ceny jsou zde předem dané, zpravidla se nesmlouvá a navíc cena odpovídá většinou té, na kterou se na Velkém bazaru dostanete až po tvrdém vyjednávání. Dnes je tu opravdu tolik lidí, že jsme rádi, když se vůbec dostaneme na Taksím, odkud se pak vracíme tramvají k horní stanici lanovky.