No, dnes už jsme toho nachodili docela dost a obzvlášť Radka by si radši vzala taxíka a na náš návrh jít zpátky pěšky se moc nadšeně netváří. Nakonec ji přesvědčíme a přes Atatürkův most a pod Valéntovým akvaduktem se vracíme zpět do hotelu.
Zbylí výletníci se z exurze k Černému moři, ale i do manufaktury na koberce a na oblečení z kůže vrací chvíli po nás.
Původně jsme všichni společně chtěli jít na večeři, ale nakonec jdu jenom já s Radkou a Pavlem. Jdeme do nedalekého Yosun restaurantu, který vypadá sice lákavě, ale zároveň působí podezřele, protože je tu zcela prázdno.
Z poměrně skromné hospůdky s několika stoly se po vstupu vyklube velká restaurace s několika sály pro 500 hostů, která je zaměřená především na mořské potvory. 		Číšníci, kterých je tu mnohem víc než hostů, nás uvádějí do sálu, kde jsou po stranách velká akvária se zatím ještě živou večeří. Ceny jsou překvapivě příznivé: jídlo kolem 3 dolarů a pivo za dolar. Nakonec si kromě samozřejmého Efes beeru objednáváme Adana kebab, Urfa kebab a kuřecí steak a jídlo je opravdu výborné.
Yosun restaurant

Je rozhodnutno, kam i další dny budeme chodit na večeři.

Další den se, tentokrát už v plné sestavě, vydáváme na prohlídku největších zajímavostí starého Istanbulu. Jdeme pěšky po Ordu džadesi, ale Radka s Pájou volí rychlejší cestu přecpanou tramvají.
Hagia Sophia

Kolem Čemberlitaše (Opásaného sloupu z římského období) se dostáváme na Hipodrom, kde stojí tři obelisky: Egyptský, Železný (Hadí) a Kamenný (Zděný).
Překvapuje mne, kolik je všude turistů. Tolik jich tu snad nebylo ani posledně v říjnu, kdy je počasí mnohem příjemnější. Zajímavé taky je, že převažují Francouzi a Italové.

Jednou z nejvýznamnějších památek v Istanbulu je Sultanahmet džamii (Modrá mešita), která jako jediná na světě má šest minaretů. Vstupné je dobrovolné, ale interiér ani samotná architektura podle mne nedosahuje kvalit Sülejmanovy mešity, která je i pro svou pozici skutečnou dominantou města.

Modrá mešita byla postavena jako protipól kdysi největšímu křesťanskému chrámu Hagia Sophia (Chrám boží moudrosti), který je o více než 1000 let starší.
Tady se naše minivýprava rozděluje. Já a Dalibor jsme v Hagia Sophii už byli a raději proto půjdeme do Archeologického muzea s velkou sbírkou exponátů ze starověkých dějin Blízkého východu. Sraz si dáváme za hodinu a půl před vstupem do paláce Topkapi.
K muzeu se ovšem jde kolem Topkapi, a to co vidíme, mění naše plány. Od pokladen se táhne několik set metrů dlouhá fronta, ve které se čeká určitě nejméně dvě hodiny.
Samotné vstupné nás taky docela šokuje. Při naší první návštěvě Istanbulu v roce 1991 to bylo něco kolem jednoho dolaru, v roce 1999 už 4,5 dolaru a vstup do harému pak další dva. Ovšem dnes to je 9 dolarů za vstup, 9 dolarů za pokladnici (ta byl dřív v ceně) a 6 dolarů za harém. Uff!!!
Místo do muzea si tedy radši jdeme sednout na lavičku a čekáme na ostatní. K našemu překvapení se ovšem setkáváme ve chvíli, kdy jsou téměř u pokladny. Opět se osvědčilo, že co se v mládí naučíš... Jedno z pravidel "frontových bojů" říká, že v každé frontě se vyskytuje nějaký známý nebo aspoň známý známého. I zde se objevilo pár Čechů a ti jako každá menšina ve světě vykazují doma nezvyklé znaky solidarity. Doknce i vstupné se podařilo zčásti usmlouvat na třetinové studenstské, přičemž jako studentský průkaz stačila obyčejná občanka.

Dověděli jsme se, že Hagia Sophia je dnes zavřená - je pondělí, a proto se kamarádi vypravili do podzemní cisterny Yerebatan Sarnici.
Konečně jsem se s Daliborem mohl vydat do Archeologického muzea. Ovšem běda ! Pondělní zavírací den platil i zde. Nakonec jsme se tedy rozhodli podívat do druhé pozdzemní cisterny, kde jsme ještě nebyli, do Binbirdirek (Sto sloupů). Je to nedaleko Hipodoromu, ale i tak chvíli trvalo, než jsme to objevili. K našemu zklamání je ovšem tato památka po rekonstrukci přestavěna na luxusní restauraci.

Opět všichni dohromady se pak vydáváme k nádraží Širkeči, kde v minulosti končil slavný Orient expres, odtud do přístavu Eminönü a nakone na Egyptský bazar, kde jsem rozhodnutý utratit většinu vyměněných peněz. Úspěšně se mi to daří, když nakonec odcházím s několika dárkovými baleními čajů se skleničkami, kávy s šálky i džezvou a s vodní dýmkou.

Těch několik kilometrů zpět k hotelu už se nám jít nechce, proto se rozhodujeme,

zda za 750 tisíc lir jet vlakem do Yenikapi nebo za stejnou cenu tramvají k mešitě Laleli. Zastávka tramvaje je blíž, a proto vítězí.

u přístavu Eminönü

Na večeři jdeme tentokrát v plné sestavě opět do Yosunu a jsme usazeni v zadní místnosti u obrovské televize a umělé fontánky.
Kolem poletují dva papoušci a jeden si mi hned usedá na rameno a vyhlíží, co dostane k snědku. Nejvíc mu chutnají sezamová semínka z chlebové placky.

předchozí stránka další stránka